Přepis videa - přeloženo a upraveno

Jak okamžitě působit 10× sebevědoměji

Autor: Leila HormoziPřeloženo a upraveno z videa

Většina lidí si myslí, že sebevědomí znamená připravit se na jeden velký moment, říkat si afirmace a doufat, že až přijde čas, budou se cítit připravení. Jenže tak se skutečné sebevědomí nebuduje.

Nemůžete jen doufat, že se budete cítit připravení ve chvíli, kdy máte vejít na pódium, někomu něco odprezentovat nebo vést schůzku, kterou jste nikdy předtím nevedli. Za posledních deset let, během kterých jsem budovala firmy a vedla stovky zaměstnanců, jsem pochopila, co skutečné sebevědomí opravdu vyžaduje.

Dnes vám chci ukázat, co sebevědomí ve skutečnosti je, jak ho budovat a proč to vůbec není o tom, že něco předstíráte.

1. Volte slova opatrně

Na začátku kariéry, když jsem ještě pracovala ve 24 Hour Fitness a snažila se hlavně nepřijít o práci, jsem měla zvyk, o kterém jsem ani nevěděla. Pokaždé, když jsem chtěla něco říct na poradě, začala jsem větou typu: „Nevím, jestli je to správně,“ nebo „Možná je to úplně hloupý nápad.“

Myslela jsem si, že tím působím pokorně. Ve skutečnosti jsem ale všechny v místnosti předem nastavovala na to, aby mě nebrali vážně. A tehdy mi došlo: sebevědomí lidé takhle nemluví. Když si stojíte za tím, co říkáte, prostě to řeknete. Nemusíte to rámovat slovy: „Možná budu znít hloupě, možná tomu nerozumím, možná je to špatně.“

Protože když vy sami nevěříte tomu, co říkáte, proč by tomu měli věřit ostatní?

Ve chvíli, kdy jsem přestala před každou myšlenkou dávat podobná upozornění a omluvy, lidé na mě začali reagovat jinak. Říkala jsem stejné věci, měla stejné návrhy a stejné nápady, ale lidé se najednou víc zapojovali. Nepůsobili skepticky a nepřecházeli mě tak rychle.

Na mé skutečné kompetenci se nezměnilo vůbec nic. Pořád jsem měla stejné nápady. Změnilo se jen to, jak jsem je podávala.

V té době jsem měla klienty, kterým jsem pomáhala hubnout. Když jsem jim dávala doporučení stylem: „Možná by bylo dobré, kdybyste případně zkusili…“, nepůsobilo to přesvědčivě. Když někdo opravdu chce změnit svůj život, chce slyšet člověka, který ví, o čem mluví. Chce jistotu. Chce někoho, kdo působí, že tomu rozumí.

Nechtěla jsem na lidi tlačit ani působit manipulativně. Jenže tím, že jsem byla příliš opatrná, jsem nebyla jasná. Nebyla jsem rozhodná. A kvůli tomu moje doporučení ztrácela sílu.

Lidé, kteří používají takzvaný „hedging language“ - tedy vycpávková a zjemňující slova jako „myslím“, „možná“, „tak nějak“, „asi“, „nejsem si jistá“ - bývají vnímáni jako méně kompetentní a méně vhodní k přijetí do práce než lidé, kteří řeknou přesně totéž bez těchto omluvných formulací.

Nemusíte nahlas vyprávět každou pochybnost, kterou máte předtím, než něco řeknete.

Je v pořádku cítit nejistotu a zároveň mluvit sebevědomě. Tyto dvě věci mohou existovat současně. Dřív jsem si myslela, že když si nejsem jistá, musím to říct. Dnes vím, že tím jen snižuju šanci, že mě lidé budou poslouchat.

2. Nejdřív tělo, potom mysl

Dlouho jsem měla problém s tím, že kdykoli jsem vešla do místnosti, kde o něco šlo - třeba když jsem někoho nabírala do firmy, prodávala novému klientovi nebo měla důležitou prezentaci - napětí v mém těle bylo vidět na dálku.

Vzpomínám si na jednu situaci na Havaji, kde jsem otevírala novou posilovnu. Mělo přijít pět lidí, kterým jsem měla představit nový program. Netušila jsem ale, že na Havaji lidé často přivedou rodinu a přátele, když si myslí, že půjde o něco dobrého. Místo pěti lidí jich přišlo dvacet pět.

Najednou jsem běhala po místnosti, sháněla pneumatiky, aby si lidé měli kam sednout, dávala koberečky na zem a snažila se situaci zvládnout. Pak přišel čas na prezentaci. Věděla jsem, že všichni vidí, jak jsem nervózní. Cítila jsem, jak mi po těle stéká pot. Potila jsem se tak moc, že jsem cítila, jak mi vlasy vlhnou a krepatí kolem obličeje.

Takhle jsem dřív přicházela do důležitých situací. Dnes, i když jsem nervózní, se před vstupem do místnosti ptám sama sebe:

Jak se chci ukázat? Jaký dojem po sobě chci zanechat?

Zní to banálně, ale je důležité si tu otázku opravdu položit. Jak chci, aby se lidé cítili, až odejdu? Co si mají myslet o mně a o tom, co jsem jim řekla?

Potom si představím, jak by vypadalo moje tělo, kdybych už v tom stavu byla. Jak bych seděla? Jak bych stála? Kde bych měla ruce? Jak bych se usmívala? Jaké pohyby bych používala?

U velkých prezentací jsem si dokonce představovala i svoje gesta, výraz v obličeji a energii na pódiu, protože jsem věděla, že to bude působit sebevědomě, i když se tak uvnitř zrovna necítím.

Pak udělám jednoduchou věc: dám tělo do správného stavu dřív, než se k němu připojí mozek. Uvnitř si můžu myslet: „Bojím se. Jsem nervózní. Chci odsud pryč.“ Ale moje tělo to nemusí ukazovat.

Existuje falešná představa, že když jste nervózní, musíte nervózně i vypadat. Jenže nad svými emocemi a myšlenkami nemáme vždy plnou kontrolu. Nad tím, jak chodíme, sedíme, stojíme a používáme ruce, kontrolu máme.

Prvních párkrát, kdy jsem to dělala vědomě, to působilo jako čistý výkon. Bylo to trochu divné. Ale zjistila jsem jednu důležitou věc: nikdo to neprokoukl. Lidé nevidí, jak se cítíte uvnitř. Vidí jen to, co ukazujete navenek.

Když vejdete do místnosti, nadechnete se, stojíte otevřeně a působíte klidně, lidé vidí člověka, který vypadá sebevědomě a jistě. A výzkum k otevřenému postoji těla ukazuje, že to nemění jen to, jak vás vnímají ostatní. Mění to i to, jak se začnete cítit vy sami.

Příklad z podcastu

Když jsem měla jít do jednoho z největších podcastů, sledovala jsem, kteří hosté působili nejsebevědoměji. Všimla jsem si, že někteří skoro vůbec nehýbali rukama. Seděli staženě, se zavřeným postojem. V komentářích pod videem lidé psali, že jim ti hosté připadají nedůvěryhodní, jako kdyby něco skrývali.

Když jsem pak šla do stejného pořadu já, vědomě jsem se rozhodla, že budu sedět otevřeně. Že nebudu působit napjatě, nervózně ani jako člověk, který má co skrývat. A komentáře potom přesně odpovídaly tomu, co jsem chtěla vyvolat: „Působí tak šťastně, otevřeně, svobodně a sebevědomě.“

Ten den jsem přitom byla ve skutečnosti vystresovaná, nervózní a pod velkým časovým tlakem. Rozdíl byl v tom, že jsem se rozhodla, jak se ukážu fyzicky. Nebyla to reakce na mé pocity.

Tělo je nejrychlejší páka, kterou máte. Dejte ho do správné pozice jako první. Mysl ho dožene.

3. Síla ticha

Mám strýce, který je miliardář. Nikdy nezapomenu, když jsem ho potkala poprvé. Bylo mi asi devatenáct a slovo miliardář pro mě tehdy skoro nic neznamenalo. Věděla jsem jen, že má hodně peněz.

Vešla jsem do místnosti plné chytrých, schopných, úspěšných a velmi hlasitých lidí. Moje rodina je perská, takže hlučná místnost není nic neobvyklého. Ale na něm bylo zvláštní to, že mluvil méně než všichni ostatní.

Nebyl tichý proto, že by neměl co říct. Byl tichý proto, že neměl potřebu dokazovat, že musí něco říct. Pozoroval. Poslouchal. Ptával se. Zapojoval se. A když potom promluvil, celá místnost ztichla.

Bylo fascinující to sledovat. Nedemandoval pozornost, nekřičel, neodsuzoval, nepůsobil zastrašujícím dojmem. Ale protože před jeho slovy bylo ticho a protože si slova vybíral pečlivě, měla obrovskou váhu.

Tehdy mi došlo, že on není nepříjemně nervózní z toho, když nemá okamžitou odpověď. Není mu nepříjemné ticho. A to pro mě byla velká lekce, protože já jsem byla většinu života velmi upovídaná.

Kdykoli v konverzaci nastala pauza, cítila jsem nutkání ji vyplnit. Mluvila jsem rychleji, přehnaně vysvětlovala nebo jsem dokonce odpovídala za druhé lidi. Položila jsem otázku a když druhý člověk chvíli mlčel, hned jsem dodala: „Myslím, že to možná cítíš takhle…“ Jen abych nemusela vydržet ticho.

Po setkání se strýcem jsem si uvědomila, že většina toho mluvení byla pro mě. Ne pro publikum. Vyplňovala jsem ticho, protože ticho bylo nepříjemné mně. Jemu nepříjemné nebylo. A právě to působilo silně.

Jak jsem začala trénovat ticho

Začala jsem to zkoušet v malých situacích. Nejprve v prodejních rozhovorech. Když mi bylo něco přes dvacet a nabídla jsem klientovi osobní trénink, dřív jsem po otázce hned začala vyplňovat mezeru: „Tak chcete začít? Tady je balíček…“ A mluvila jsem dál.

Jednou jsem si řekla: „Teď nic neřeknu. Vydržím to.“ Bylo to nepříjemné a vyvolávalo to úzkost, ale mlčela jsem. Seděla jsem v tichu asi sedm minut, zatímco klient přemýšlel. Nakonec řekl: „Jdu si do auta pro peněženku.“ A opravdu se přihlásil.

Potom jsem to začala používat i jinde. Na schůzkách, v rozhovorech, dokonce i na rande. Když někdo chvíli neodpovídal, učila jsem se nedoplňovat věty za něj. Jednou mi dokonce někdo na rande řekl, že moc mluvím. Bylo to osvěžující, protože mi to pomohlo pochopit, že musím lidem nechat prostor.

Postupně jsem si nastavila jednoduché pravidlo: ať věci, které říkám, mají váhu. Nevyplňuj prostor jen proto, že je ti nepříjemné ticho.

Když se snažíte vyplnit každou sekundu, ředíte hodnotu toho, co říkáte. A tím ředíte i hodnotu dobrých myšlenek, které skutečně máte.

Když naopak uděláte pauzu, působíte promyšleněji, klidněji a víc pod kontrolou. Lidé mají čas zpracovat, co říkáte. Nesledují jen to, jak se snažíte couvat, omlouvat a chránit před vlastním výrokem.

Ticho není špatně. Ticho dává vašim slovům váhu.

4. Nesložit se pod tlakem

Zůstat ticho je jedna část rovnice. Druhá část je zůstat v klidu ve chvíli, kdy vás někdo zpochybní. Většina lidí s tím má obrovský problém. Pokud si nestojíte za tím, co říkáte, když vás někdo kritizuje nebo napadne, lidé postupně přestanou věřit čemukoli, co řeknete.

Na začátku kariéry jsem při jakémkoli odporu ze strany zkušenějšího člověka okamžitě ustoupila. Říkala jsem si: „On asi ví víc než já. Já vlastně nevím, co dělám. Má mnohem víc zkušeností.“ Myslela jsem si, že jsem respektující a otevřená. Vždycky jsem si zakládala na tom, že mám otevřenou mysl.

Ve skutečnosti jsem ale lidi kolem sebe učila, aby nebrali moje nápady vážně. Když jsem si své myšlenky nebyla ochotná obhájit já, proč by je měl obhajovat někdo jiný?

Jednou mi kamarád řekl o cvičení, které dostal od terapeuta. Měl se zeptat osmi lidí: „Jaká je moje největší slepá skvrna, jejíž změna by ze mě udělala nejsilnější verzi sebe sama?“ Ta otázka mě zaujala, a tak jsem se na ni zeptala osmi lidí i já.

Každý z nich mi řekl v podstatě totéž. Něco ve smyslu: „Jsi chytrá, talentovaná a pracovitá, ale jsi si hrozně nejistá. Přineseš nápad a hned ustoupíš ostatním. Pořád říkáš, že druzí jsou chytřejší než ty a že asi vědí víc. Kdybys byla jistější sama sebou, byla bys nezastavitelná.“

Bylo děsivé slyšet stejnou zpětnou vazbu od osmi různých lidí během dvou dnů. Říkala jsem si: „Proč mi to nikdo neřekl dřív?“ Pak mi došlo, že to bylo prostě tak očividné.

Uvědomila jsem si, že pokaždé, když někdo nesouhlasil s mým názorem a já se složila, komunikovala jsem všem kolem vlastní nejistotu.

Když se za sebe nepostavíte, není to pokora. Často je to nejistota. Říkáte tím lidem, že váš pohled nestojí za obhajobu a že nejste dost pevní na to, abyste si za ním stáli.

To neznamená, že sebevědomý člověk se zatne a brání každou svou myšlenku za každou cenu. Sebevědomí lidé jsou otevření. Ale když si jsou opravdu jistí svými hodnotami, směrem firmy nebo tím, jak chtějí žít, nenechají vnější vlivy, aby to jen tak rozbily.

Je rozdíl mezi rigiditou a flexibilitou. Rigidita říká: „Já mám pravdu a ty se mýlíš, ať se děje cokoli.“ Flexibilita říká: „Přemýšlel jsem o tom, tady je moje odůvodnění, slyším tě a respektuji tvůj názor, ale nezměním svůj názor jen proto, že máš jiný.“

Lidé, kteří umí jasně formulovat svůj postoj a držet ho, zatímco zůstávají otevření dialogu, bývají vnímáni jako kompetentnější, důvěryhodnější a víc jako lídři než lidé, kteří okamžitě ustoupí.

Pokud jste o něčem opravdu přemýšleli a věříte svému postoji, stůjte si za ním. Když se neobhájíte vy, kdo to udělá?

5. Ovládněte svůj začátek

To, jestli vás lidé budou zpochybňovat, důvěřovat vám nebo vás následovat, se často rozhodne ještě předtím, než se konverzace skutečně rozběhne.

Naučila jsem se to při natáčení prvních videí. Některá nikdo nikdy neviděl, protože byla hrozná. Začínala jsem stylem: „Ahoj, takže dneska se pokusím vysvětlit…“ nebo „Zkusím mluvit o…“ Bylo to špatné. Už v úvodu jsem podkopávala vlastní autoritu.

Můj manžel Alex, který už tehdy tvořil obsah mnoho let, mi řekl: „Musíš změnit úvody.“ Já se ptala proč. Odpověděl: „Protože většinu lidí ztratíš během prvních deseti sekund.“

Najednou mi to docvaklo. Je to jako všechno ostatní v životě. První dojem rozhoduje. Divák se během pár sekund ptá: „Budu tohle video sledovat? Potvrzuje to slib z náhledu? Stojí to za můj čas?“

Psychologové tomu říkají efekt prvenství. První dojem nepřiměřeně silně ovlivňuje to, jak lidé vnímají člověka a všechno, co řekne potom. První dojem se tvoří během několika sekund a je velmi těžké ho změnit.

Když začnete nejistě a později se snažíte působit jistěji, pořád bojujete do kopce. Lidé si první rámec nesou dál.

Je to jednoduchá změna, ale pro mnoho lidí těžká. Spousta z nás se chce omluvit už za to, že si bere prostor. Chceme se omluvit, zjemnit výrok nebo dát dopředu únikovou cestu. Jenže lidé vás stejně budou vnímat nějakým rámcem. Proto začněte rámcem, kterým chcete, aby vás viděli.

Časté chyby, kterým se vyhnout

Chyba 1: Přehnaná korekce do arogance

Někteří lidé slyší „buď sebevědomější“ a myslí si, že to znamená dominovat každé místnosti, nikdy nepřiznat chybu, mluvit nahlas a skákat ostatním do řeči. To ale není sebevědomí. To je spíš nejistota.

Skutečné sebevědomí nemusí být hlasité. Nemusí přehlušovat ostatní ani si vynucovat pozornost. Nejlepší lídři, které znám, kladou nejvíc otázek, nejvíc poslouchají a často na schůzkách mluví méně než ostatní.

Chyba 2: Myslet si, že jde o falešnost

Tohle není o tom být falešný. Je to o tom vědomě ovlivňovat vlastní psychologii skrze tělo. Když přestanete zjemňovat každou větu a přestanete dovolovat emocím, aby určovaly, jak se fyzicky ukážete, nelžete. Jednáte záměrně.

Buď můžete emocím podlehnout a ještě je zesílit tím, že se podle nich budete chovat, nebo je můžete vyvažovat tím, že se ukážete jinak, než jak se zrovna cítíte. To je posilující, protože se učíte, že můžete mít jakoukoli emoci a přesto jednat způsobem, na který budete hrdí.

Chyba 3: Snažit se zavést všechno najednou

Vyberte si jednu věc, která s vámi nejvíc rezonovala. Pracujte nejdřív na ní. Až ji zvládnete, přejděte k další. Nemusíte dělat všechno najednou. Tak návyky nefungují. Fungují malé kroky.

Chyba 4: Trénovat jen ve chvíli, kdy o všechno jde

Když vás čeká velká prezentace, netrénujte sebevědomé vystupování až tam. Trénujte na malé schůzce, na běžném hovoru, při obědě s kolegy nebo v rozhovoru s jedním člověkem.

Když si chcete tyto změny osvojit, nesnažte se hned skočit do největší možné situace. Malé kroky vás dostanou dál rychleji.

Jak to použít v reálném životě

Často to funguje tak, že se podíváte na video, cítíte se inspirovaní a pak se nic nezmění. To nechci. Nechci být jen zábava. Chci, aby z toho vznikla akce.

1. Vyberte si jednu změnu. Která vás zasáhla nejvíc? U které jste si řekli: „V tomhle jsem slabý a potřebuji to změnit“?
2. Vytvořte spouštěč. Rozhodněte se přesně, kde to budete každý den trénovat. Na pravidelné poradě? Při obědě s kolegy? U rodinné večeře? Buďte konkrétní.
3. Sledujte, jestli to děláte. Stačí poznámka v telefonu: „Udělal jsem dnes X? Ano/ne.“ Nemusíte být perfektní. Důležité je dávat si opakování.
4. Všímejte si zpětné vazby. Možná někdo zareaguje jinak než obvykle. Možná si vás víc všimne. Možná uzná váš názor, který by dřív přešel. To je výsledek změny, kterou jste začali dělat.

Výsledek nemůžete ovládat přímo. Ovládat můžete vstupy. Proto sledujte svoje kroky, ale zároveň si všímejte, kdy začínají přicházet výsledky, které chcete.

Závěr

Strach nezmizí. Pořád se budete bát, budete nervózní a budete cítit úzkost. To je cena vstupu. Ale ode dneška můžete změnit jednu věc: jestli bude váš strach řídit vás, nebo vy budete řídit svůj strach.

Vyberte si jednu změnu, trénujte ji tento týden a sledujte, co se stane, až přestanete dovolovat pochybnostem, aby mluvily hlasitěji než vaše skutečné schopnosti.

Poznámka: text byl přeložen z automaticky generovaného přepisu videa, vyčištěn od opakovaných značek typu „music“ a rozdělen do čitelných odstavců.